Pozdrav z Končenic

Matouš Turza, student magisterského stupně programů Český jazyk a literatura a Učitelství českého jazyka a literatury pro SŠ, je tento semestr na stáži v chorvatských Končenicích. Přečtěte si, jaké jsou jeho dojmy.

Matouš píše:

Pokusím se ve své zprávě, co nejméně opakovat mého kolegu, spolubydlícího a teď už i kamaráda Patrika, přestože to bude těžké, jelikož jsme velkou část skvělých zážitků, které popisuje, prožili spolu. 

O možnosti odjet na stáž do Daruvaru jsem se dozvěděl od mojí kamarádky Andrey, která zde byla již dříve, vrátila se plna báječných dojmů a tvrdila mi, že zdejší genius loci musím rozhodně vidět. Andrea měla pravdu, místní atmosféra mi ve všech ohledech vyrazila dech.

Mohl bych zde podruhé popisovat, jak perfektně funguje Česká základní škola J. A. Komenského. Jak nás na ni všichni učitelé přijali a ihned dovolili zapojit se do jejich hodin, s plnou důvěrou v naše schopnosti. Kolik akcí ročně uspořádá Svaz Čechů. Jak obsáhlé je oddělení místní české knihovny a to i té školní. Ale to všechno už za mě udělal Patrik, proto bych radši napsal pár řádků o tom, jací lidé tady žijí, jelikož právě jejich vstřícnost, lidskost a pohostinnost dělá tohle místo natolik specifickým. 

Nadšení, s nímž krajanská komunita udržuje české zvyky a folklor pro mě bylo, jako pro člověka studujícího druhým oborem etnologii, dechberoucí. Ale nejen to, celý způsob života na vesnici, kdy si lidé stále pomáhají, každý se s každým zná, navzájem jsou k sobě dobrosrdeční. Kdokoliv, s kým jsem mluvil, mě přijal s otevřenou náručí a ukázal mi, co mě zajímalo. Byl jsem na hospodářstvích při sklizni kukuřice, při pálení rakije, sbíral víno přímo z keřů a jedlé kaštany ze stromů. Nesčetněkrát mě nezištně obdaroval někdo z krajanů, kteří mě často viděli úplně poprvé. První den v Chorvatsku jsem navštívil koncert slavonských tamburášů, druhý jsem byl pozván na místní svatbu, třetí jsem již byl členem fanklubu končenického fotbalového týmu NK Ribar a čtvrtý si tady připadal jako doma.

A za tenhle pocit musím nejvíce poděkovat své skvělé mentorce Kristině, která mě okamžitě seznámila se všemi svými přáteli, se svou rodinou a pomohla mi se s místní komunitou sžít (a ke všemu mi k narozeninám upekla dort).

Foto: soukromý archiv Matouše Turzy