(* 1940)
Dcera prof. J. Hrabáka vystudovala na brněnské filozofické fakultě češtinu a ruštinu a rozšiřovací fonetiku. Po absolutoriu od r. 1962 působila v dialektologické pobočce akademického ÚJČ v Brně, r. 1971 přešla na Katedru (později Ústav) českého jazyka brněnské filozofické fakulty. Poté byla pověřena vybudováním Ústavu jazykovědy a baltistiky, jehož vedení se ujala (1995–2004). Vědeckou dráhu začínala jako fonetička. Z hlubokého dialektologického školení vyrostly na jedné straně její práce zkoumající proměny národního jazyka a studie sociolingvistické (zvláštní pozornost zaměřovala na brněnskou městskou mluvu, mj. Běžně mluvený jazyk v Brně, 1981), na druhé straně pak práce věnované stylistice češtiny: autorsky se podílela na tvorbě řady kolektivních děl, k nimž patří např. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky (2007; též spolueditorka) a Současná stylistika (2008). Zabývá se i otázkami didaktickými, je spoluautorka středoškolských učebnic a vysokoškolských učebních textů (Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2006). Soustavně se věnuje popularizaci jazykovědy a problémům jazykové kultury. Významně přispěla ke vzniku Nového encyklopedického slovníku (2016), a to jako autorka jednotlivých hesel z oblasti fonetiky, stylistiky a jazykové kultury. Je výraznou vědeckou i pedagogickou osobností, jejímž odborným školením prošla řada současných akademických pracovníků.
L.: (bibliografie), SPFFBU A 48, 2000, 175–184; (dodatek k bibliografii), SPFFBU A 53, 2005, 214–216; Teorie a empirie (= sb. věnovaný M. Krčmové), sestavili T. Hoskovec, O. Šefčík a R. Sova, B. 2006; M. Křístek, Češtinář 16/3, 2005–2006, 84–85
